Zpěvačka Sofie Prusali: V Ostravě se snažíme vyčarovat kousek Řecka

Když se vydáme po stopách tvých hudebních aktivit v Ostravě, můžeme se na úvod zastavit u tria Chorodia Agiu Georgiu. V tomto seskupení společně se svou sestrou Marii a Ladou Gižovou zpíváte byzantské hymny a řecké tradiční písně, a právě připravujete nové album…

Ano, to je pravda, s Chorodia Agiu Georgiu nyní natáčíme naše druhé CD, a to ve studiu u Bena Konstantinidise v Petrovicích u Karviné, kde se pracuje opravdu skvěle. Do zpívání dáváme doslova celou duši a těšíme se na výsledek. Také nás čekají další koncerty v chrámech, natáčení videoklipu, cesta do Řecka a hlavně hodně zkoušení a zpěvu.

Našla bys mezi oběma alby nějaké rozdíly?

Naše první CD vzniklo tak, že jsme odjely do hor na chaloupku od Lady a dva dny jsme tam zpívaly. Ladin muž, zvukař Michal Giža, ty písně pak nahrál. Velmi prostým způsobem, bez stříhání a dolaďování, bez nějakého doplňování. Jednoduše nahrál to, co jsme zazpívaly. Měly jsme velkou radost ze zpívání na tom tichém místě, ve staré chaloupce s výhledem na kopce a lesy. Byl to první pokus Chorodia Agiu Georgiu o nahrání desky. Od té doby uplynul nějaký čas, učily jsme se další hymny a písně, zkoušely jsme a měly mnoho koncertů.

Což by se na aktuálním albu mělo projevit…

Věřím, že pěvecky jsme se od našeho prvního počinu posunuly trochu dál a nyní přišla potřeba ty nové zpěvy opět zaznamenat a nahrát tentokrát v profesionálním studiu pod dohledem zkušené paní profesorky. Věřím, že se album bude líbit lidem, kteří mají rádi duchovní hudbu. I tradiční písně z Ipiru a Thrakie, které teď nahráváme, jsou lépe uchopené. Alespoň to tak cítíme. Neklademe si za cíl přinést tím něco nového, ani ty hymny a písně zpívat nově, ale snažíme se tyto staré zpěvy co nejlépe interpretovat, a to s velkou úctou k tradici. Nicméně je pravda, že málokdo se zde takovou hudbou zabývá, málokdo zde zpívá melodie v byzantských stupnicích.

Zároveň působíš ve formaci Rebetiko, což je skupina, která povstala na troskách kapely Nisos (kde mimo jiné hrál také Nikos Kuluris z Kryštof). Můžeš objasnit, za jakých okolností Rebetiko vzniklo?

Pokusím se v myšlenkách vrátit do toho smutného období, kdy skončilo jedno přátelství a spolu s ním i mé zpívání v Nisos. Vše začalo o něco dřív. Před Nisos jsem se zpěvu nevěnovala. Malovala jsem obrazy, učila děti řečtinu, dělala jsem různé jiné věci, ale nezpívala jsem. Nikos Kuluris mě požádal, abych napsala texty k jeho melodiím, které mne velice oslovily. Připomínaly mi mé kořeny, život v Řecku, domov. Zkrátka byly mi velice blízké. Ty texty jsem napsala hned po poslechu, plynuly prostě samy ze srdce na papír. Pak mě požádal, abych je zpívala. Bylo to nezkušené a nesmělé zpívání mezi skvělými muzikanty a přáteli. Zkoušky, cesty, koncerty. Někdy krásné, někdy těžké… A pak přišel konec i s pocitem bolestivé ztráty.

Kdy se tak stalo?

Bylo to v létě před třemi lety. V tom smutném období, kdy jsem měla mnoho starostí v mém životě, mě trápilo i to, co bude s těmi krásnými písněmi a jak teď budu žít bez zpívání. Tehdy mi pomohlo několik nejbližších lidí a mezi nimi i náš rodinný přítel Kyriakos P. Tsiligkaridis, který mi řekl: „Nic z tvé něhy nebude ztraceno, nic z toho, co jsi do těch textů a zpívání dala, se neztratí. Pokračuj dál.“ Bylo to jako bych se znovu nadechla.

Díky tomu vznikla Chorodia Agiu Georgiu. To znamená, že my tři (Lada, Marie a já) jsme spolu zpívaly v naší pravoslavné kapli a v té době jsme začaly pravidelně zkoušet, učit se další byzantské hymny a polyfonní písně z Ipiru. Začalo to jako sen, který se pomalu naplňoval. První koncerty v chrámech, na dobročinných akcích, vernisážích, zmíněné nahrávání na chaloupce v Beskydech, pozvání na Archaion Kallos (mezinárodní festival pravoslavné hudby – pozn. autora), Babylon Fest, Noc kostelů a mnoho dalších akcí. Zpívání se prohloubilo jak duchovním rozměrem, tak i prací s technikou zpěvu pod vedením naší paní profesorky a zkušené sopranistky Viery Schausch.

Nebyl to však tvůj jediný hudební nádech…

Zároveň přišla nabídka od mého strýce Vangela (vynikajícího hráče na buzuki), abychom společně s jeho žákyní Ivou připravili koncert v naší taverně. Přidal se k nám Přemek Mixa, který s námi hrál už v Nisos a jehož si velice vážím jako hudebníka i přítele, a také kameraman a režisér Martin Žucha. Následovaly zkoušky, hodně práce a první koncert, který mne přesvědčil, že s kapelou Rebetiko se otevírá můj další životní příběh.

Co mají Nisos a Rebetiko společné a v jakých bodech se odlišují, pokud jde o hudební stránku?

Hudebně jsou Nisos a Rebetiko velice odlišné. Nisos byla autorská tvorba, protože šlo o Nikosovy melodie, moje texty a na konečnou podobu písní měla vliv celá kapela. Rebetiko je rebetiko, má svůj osobitý charakter a jinou náladu. Z nástrojů převažují buzuki a baglamas. V Nisos to byly klarino, perkuse, lauto, krétská lyra.

Na svých webových stránkách uvádíte, že Rebetiko hraje tradiční řeckou hudbu.  Co si máme pod tímto pojmem představit?  

Rebetiko je hudební styl, který má svůj původ, historii a opodstatnění. Tvořili ho prostí lidé přístavních měst Řecka, Malé Asie, Bosporu. Rebetiko má i své velké autory a interprety, jako jsou Markos Vamvakaris, Vasilis Tsitsanis, Manolis Chiotis, Roza Eskenazi a mnoho dalších. Rebetiko písně jsou písně městské lidové, písně chudinských čtvrtí, písně z vězení. Věřím, že vznikaly pro potřebu vyzpívat svůj smutek a trápení, proměnit jej v radost z hudby.  My také hrajeme a zpíváme pro radost z hudby. Ani Rebetiko, ani Chorodia Agiu Georgiu nevznikly proto, aby oslovily davy lidí nebo vydělaly nějaké peníze. Vznikly z lásky k písním, ke zpívání, je to potřeba a sebevyjádření. Doufám a věřím, že to několika lidem přináší radost a potěšení z poslechu.

Dá se říci, že tvoje působení v těchto kapelách, není pouze o hudbě, ale jde také o souznění s tvou vlastí?

Vše, co dělám, což není jen hudba, ale mám na mysli i duchovní život, malování, učení dětí, práce v taverně, je spojeno s mou rodinou, mým původem a s tím, že mi Řecko chybí. Samozřejmě že můj život je spojený i s Ostravou, a proto si kousek Řecka v Ostravě vytvářím.

Sofie Prusali s kapelou Rebetiko. (Foto: Archiv S. Prusali)

Písně, které máte s Rebetiko v repertoáru, sami tvoříte, nebo jenom interpretujete?

Písně, které zpíváme, netvoříme, vybíráme si je a jsou to většinou naše srdcové záležitosti. Pro mě jsou v prvé řadě důležitá slova, text, příběh, potom melodie a pak záleží na tom, zda je píseň pěvecky pro mě vhodná.

Konečnou podobu skladby nepochybně ovlivňuje i místo, v němž tvoříte… Co českého a ostravského se tedy podílí na výsledné podobě písně?

Náš hudební projev, výběr písní, způsob myšlení a práce jsou ovlivněny místem, kde žijeme, zkoušíme a hrajeme. Nicméně nedokážu posoudit nakolik.

Ale asi se shodneme, že kdyby si jednu a tutéž píseň ve stylu rebetiko vybraly k interpretaci kapely z Německa, Ruska, Řecka a České republiky, tak zřejmě vzniknou čtyři více či méně odlišné skladby…

Ano, souhlasím. Místo, ve kterém žijeme, má vliv na naši tvorbu, zpívání a hraní. Hlavně záleží na muzikantech, na jejich vnímání tématu a schopnosti vcítit se do těch písní. Rozhodně Řekové žijící daleko od své vlasti mohou lépe pochopit stesk po domově, o kterém se v mnoha tradičních a lidových písních zpívá. Mluvím za sebe. To, co zpívám, znám a cítím. Třeba síla Chorodia Agiu Georgiu je i v tom, že když zpíváme Axion esti – Důstojno jest blahoslaviti Tebe Bohorodici, tak věříme tomu, co zpíváme. Není to jen interpretace nějaké písně. Je to opravdové.

Už jsme zmínili, že typickým nástrojem pro Rebetiko je buzuki. V čem je podle tebe kouzlo tohoto nástroje?

Ano, buzuki je charakteristický nástroj pro rebetiko písně. Dobře zahrané taximi (sólo) na buzuki má sílu a nese poselství písně stejně jako zpěv se svými slovy. Pro mě má každý hudební nástroj kouzlo. Důležitý je hudebník, jeho splynutí s nástrojem, jeho osobní dar a talent a především láska k umění, k tomu, co s nástrojem tvoří. Otázka se týkala buzuki a v případě kapely Rebetiko je Vangel tím pravým mistrem milujícím hudbu a ovládajícím svůj nástroj.

Když jsem viděl vaše živé vystoupení, tak se přiznám, že jsem čekal daleko živější a temperamentnější skladby. Některé se dokonce nesly v takovém vláčném až ponurém tónu…

Do našeho repertoáru si vybírám přirozeně, ale nikoliv záměrně, smutnější a vážné písně v pomalejším rytmu. Zkrátka takové, jejichž melodie, je pro mě dojemná a texty mají hluboký příběh, který je však psaný s lehkostí, prostým a srozumitelným způsobem. Takové písně, u kterých cítíte, že autor měl požehnání od Pánaboha vytvořit krásnou hudbu, citlivý text bez toho, aby to bylo vykonstruované, vydřené, umělé… Ráda poslouchám a ráda zpívám takovéto písně. Pokusím se na ukázku přeložit některý z textů písní, které hrajeme:

Jannis, ten vrah,
dítě jedné ženy z Patry a syn muže z Mesolongi,
předevčírem v neděli,
hned když vyšel z vězení,
stavil se k nám domů.
Nabídli jsme mu něco sladkého, ale o vraždě jsme mlčeli.

Jen Frosí,
s očima plnýma slz,
mu ruku tiše políbila
a odešla z místnosti
a nikdo z nás její bolest nemohl unést
a nikdo z příbuzných nenacházel slova.

A Jannis, ten vrah,
tam v rohu,
s trnem zármutku,
vzpomněl si opět na měsíce vzdálené
a sen, který se ztratil.